Gejši, stejně jako například samurajové, sumo nebo třeba karate patří neodmyslitelně do japonského kulturního fondu. Mnoho laiků si stále myslí, že se jedná o dražší prostitutky, ale realita je naprosto odlišná.
Povolání
Základem povolání gejši je pobavit, ovšem zcela odlišným způsobem než prostitutka. Vždy se jednalo primárně o luxusní společnice, které měli zabavit jak jednotlivce, tak i větší společnost. K tomuto účelu se musely naučit hrát na hudební nástroje, tančit nebo zpívat. Osvojit si rovněž musely schopnost konverzovat na úrovni. Milostný vztah mezi gejšou a jejím klientem nebyl a není zakázaný, ale rozhodně se nejednalo o prostituci. A to i když klient musel platit veškeré náklady na gejšin život. Takový vztah však obvykle neměl dlouhého trvání. Trval zhruba jeden rok, i když jsou známy i případy, kdy se oba nakonec vzali.
Dlouhé učení
Stát se gejšou nikdy nebylo nic jednoduchého. Dívky se začaly učit již od útlého věku tří let hrát na rozličné hudební nástroje, tančit, malovat nebo podávat čaj dle obřadních zvyklostí. Jakmile dívka dosáhla čtrnáctého roku života, stala se učednicí, která už mohla své těžce nabyté znalosti zužitkovat v praxi. V tuto chvíli však nepracovala sama, ale měla s sebou doprovod v podobě starší zkušenější gejši, která na ni dohlížela. Pravou a zcela samostatnou gejšou se stávaly mladé ženy v osmnácti letech. Ještě na začátku minulého století byl tento vstup do světa dospělých doprovázen zvláštním rituálem odpanění, ale v polovině dvacátého století vláda přijala zákon, který tuto praktiku zakázal.
Upadající tradice
Stejně jako jinde na světě, ani současnému Japonsku se nevyhnul úpadek tradic. A to zasáhlo i gejši. Zatímco na začátku minulého století jich bylo až sto tisíc, v dnešní době jich je s bídou tisícovka. Toto řemeslo upadá a gejši jsou dnes více než profesionálními společnicemi turistickými atrakcemi.